moderní hudba je klasická hudba současnosti (Paul McCartney)

Červenec 2008

nový o něco lepší životopis Paula McCartneye

14. července 2008 v 10:36 | Millie McCartney |  ♥°<°PAUL°>°♥
V sólové kariéře jediného šlechtice z The Beatles nejsou pětileté či ještě delší pauzy jako u ostatních, v nichž odpočívající hudebník sejde veřejnosti z očí i mysli. Naopak. McCartneyho tvůrčí aktivita je projevem obdivuhodného workoholika. A to ještě v posledních deseti patnácti letech své pole působnosti rozšířil daleko za záhumenek pop music: film, výtvarné umění, vážná hudba. A ani to zdaleka není všechno.
Na druhé straně život a dílo, takřka prosté konfliktů, které se k rock'n'rollu váží, mohou příběh ozdobit plynulostí, ne však dramatickou zápletkou. Elvis Presley o žánru, u jehož kořenů stál, řekl: "Pokud se chcete dostat do maléru, pak jste tady dobře." McCartneyho sólová kariéra jako by řečené negovala. Ano, každý jen trochu vědoucí životopisec neopomene věnovat větší či menší pozornost jeho proslulému desetidennímu pobytu za mřížemi v létě 1980, když mu při příletu na japonské turné bystří synové Nipponu objevili při celní kontrole v zavazadlech paklík marihuany. Neopomene připomenout, že drobné oplétačky se zákonem, způsobené přechováváním zmíněného býlí, se táhly jeho sólovou kariérou jako červená nit. Ale oproti děsuplným zkazkám z rock'n'rollového babylónu jsou vlastně velmi nevinné.
Místo dramatických zápletek lze ovšem posloužit předělem: 11. března 1997 poklekl Paul McCartney v Buckinghamském paláci před svou panovnicí na pravé koleno a poklepán mečem předposledního anglosaského krále Eduarda Vyznavače po rameni vstoupil do šlechtického stavu. V oblasti tradičně neuctivé rockové hudby (jistě, v posledních letech nás dnes a denně přesvědčuje, že to už zdaleka není pravda) je predikát Sir dobrý leda k tomu, aby si z vás skupiny typu Chumbawamba udělaly pohyblivý cíl svých jedovatých textů, ale společenský rozměr takového aktu je mimo veškerou diskusi. Navíc je Paul McCartney první osobností z oblasti rockové subkultury (Sir Cliff Richard jí je už více než třicet let na hony vzdálen), která stejně jako Elton John šlechtického přídomku dosáhla. Jak se v onen význačný den vyjádřil komentátor BBC: "Jde nesporně o nejvřeleji přijaté povýšení do šlechtického stavu v celých dějinách. Žádný jiný člověknepřinášel tak dlouho takové potěšení tolika miliónům lidí."
VE STÍNU TVÝCH KŘÍDEL
Počátky McCartneyho samostatného usilování připomínají přísloví Odříkaného chleba největší kus. Snad díky tomu, že poslední čtyři roky držel dosluhující žlutou ponorku Beatles v chodu, čekalo se od mozku a motoru klíčové skupiny šedesátých let víc, než mohl dát. První dvě sólová alba byla kritikou odstřelena se středověkou razancí "nikoho neživte!" Přinejmenším vůči tomu druhému s názvem Ram je to nečestné a nesportovní. Ale do určité míry rovněž vůči debutu skupiny Wings, kterou sestavil na podzim roku 1971. Až jejich třetí dílo, album Band On The Run, prokletí definitivně zlomilo - a i v jeho případě lze vzpomenout na výše zmíněné úsloví. Těsně před začátkem prací na něm se první obsazení Wings rozpadlo a trosky skupiny (McCartneyho, jeho ženu Lindu a kytaristu Dennyho Laina) stíhala při natáčení v nigerijském Lagosu jedna katastrofa za druhou. Nakonec z porodních bolestí vznikla deska, která je poprávu stavěna do jedné řady s nejlepšími počiny samotných Beatles.
Wings existovali v proměnlivých sestavách do roku 1981. Sedm studiových alb a jedno živé (zato hned trojdeska) plus dokument z mamutího amerického turné z roku 1976 zaznamenávají skupinu, která jako kapitán Morgan proplouvá populární hudbou sedmdesátých let, nikde nesetrvá natrvalo, zahákuje a vyplení libovolnou galeonu plující kolem a zase se stahuje na základnu. Tvrdší rock? Jistě, Junior's Farm. Funk? Goodnight Tonight. Reggae? C'Moon. Politické prohlášení á la kolega Lennon (a v té době stále ještě protistrana v soudní síni)? Give Irelands Back To Irish (jakkoli je pro Rosse Bensona, jednoho z Paulových životopisců, důkazem, že "McCartney nikdy neměl schopnost svého bývalého skladatelského partnera zhudebnit závažnou myšlenku tak, jako to udělal Lennon v Give Peace A Chance nebo v Imagine.")?
McCartneyho skladatelská univerzálnost, schopnost suverénně se pohybovat v jakémkoli teritoriu pop music, dělala z Wings výjimečnou a zároveň všeobecně přístupnou záležitost. Jakkoli mohli Wings navenek působit jako kompaktní těleso složené z rovnoprávných elementů, je jasné, kdo byl šéf. Podle Giulianova životopisu, který hojně cituje Paulovy spoluhráče z Wings, bylo jeho silné ego rozhodující příčinou jejich odchodů. "Jednou z jeho nejhorších vlastností je, že s někým něco začne, a pak mu nedá dostatečnou příležitost se rozvíjet," shrnul svou zkušenost z desetiletého pracovního svazku Denny Laine. Jeho pozice v tomhle příběhu je mimochodem typická. Po Paulově boku se vystřídala řada poměrně úzkých spolupracovníků, ale rovnoprávné duo á la Lennon-McCartney už nevytvořil nikdy; ani s Lainem, ani s Erikem Stewartem z britských 10cc (pro album Press To Play z roku 1986) nebo s Elvisem Costellem na následujícím Flowers In The Dirt. (A to si McCartney jednu z největších osobností rockového polosvěta chválil především proto, jak jej "skvěle doplňuje") A jestli existuje možné vysvětlení jisté nevyváženosti McCartneyho sólových prací, resp. podivujeme-li se tomu, co všechno na své desky pustil, pak je to právě v absenci protipólu, který by jej brzdil v rozletu.
Druhou skvrnou na McCartneyho štítu ve vztahu ke spolupracovníkům je hodně vyhlášená škudlivost. Jejím až čítankovým příkladem je Lainova zkušenost s autorskými podíly za písničku Mull Of Kintyre, dojemný slaďák z konce roku 1977, který se jen tak mimochodem stal nejprodávanějším britským singlem všech dob. "Paul napsal refrén, zbytek jsme složili spolu a většina textu je moje. Ale já z ní neměl skoro nic. Když jsme ji psali, pobíral jsem plat ne procenta z tržeb. Paul mi pochopitelně slíbil víc, ale nikdy to nesplnil. Když jsem pak Paula požádal o zvláštní dohodu na tuto písničku, jeho odpověď doslova zněla: ,Já jsem Paul McCartney a psát se mnou je pro každého výsada.'"
ZAJIŠTĚNÝ MUŽ VE STŘEDNÍM VĚKU
Po rozchodu Wings jako by svým albem Tug Of War, jedním z vrcholů celé své kariéry, dal najevo, že si přes opačná tvrzení řady zainteresovaných vystačí sám. Přesto se v průběhu osmdesátých let začal spíše stahovat do předem připravených pozic. Následující desky nikoho zvlášť neoslnily. Flowers In The Dirt je výjimka, ale řekněme si na rovinu: kdyby milostivé léto 1989 nebylo zároveň létem návratů vykopávek z polomytických šedesátých let, sklidilo by takový sukces? Vystoupení na památném charitativním koncertu Live Aid v červenci 1985, mamutí turné po jedenácti letech na podporu Flowers In The Dirt či velmi vydařený akustický koncert v rámci série MTV Unplugged jej profilovaly jako dosud svěží ikonu z těch báječných dob (také už se nijak neupejpal osazovat záhonky svých živých vystoupení písněmi Beatles), jejíž aktuální vlastní tvorba už není tak podstatná.
To jen potvrdil velkorysý projekt Beatles Anthology, spuštěný v roce 1994 poté, co Paul posmrtně uvedl Johna Lennona do rock'n'rollové Síně slávy a poprvé po čtvrtstoletí přistoupil ke společnému pobytu ve studiu s Georgem Harrisonem a Ringem Starrem. Najednou jako by byly zapomenuty vzájemné řeže v soudních síních, které se s přestávkami táhly až do devětaosmdesátého roku, stejně jako mimosoudní potyčky, jako ta z března 1971, kdy Lennon za tiché asistence ostatních dvou beatlů mrštil Paulovi do okna dlažkou; nebo Harrisonova odmítavá reakce, když mu Paul na konci sedmdesátých let nabídl společné skládání písniček: "S tím měl přijít dřív."
Můžeme o tom projektu smýšlet jako o multimilionářově snaze vylepšit své konto a při té příležitosti vypomoci kolegům, kteří - nahlíženo multimilionářovým pohledem - mají hluboko do žlabu, ale dokumentární hodnota šestihodinového dokumentu je mimo veškerou pochybnost.
ZE ŽIVOTA POLYHISTORA
Mimo rámec hudby nejdříve vstoupil Paul McCartney na pole filmové. Budiž řečeno, že na rozdíl od elegantního krasobruslení na popmuzikálním ledě jej tam stíhala porážka za porážkou. Už o televizním pořadu James Paul McCartney, který v roce 1973 Paul natočil jako součást mimosoudního vyrovnání jedné právnické tahanice o podíl Lindy McCartneyové na autorských tantiémách, se psalo velmi nelichotivě; i když poznámky typu té z Melody Makeru o nudném a hloupém filmu jsou nejspíše odvozeny z šoku, který v té době muselo způsobit zjevení rockové ikony, promenující se na televizní obrazovce ve fraku (přestože už předtím stejný oděv nasadil všem beatlům v jedné ze scén filmu Magical Mystery Tour). Pomineme-li zmíněný dokument z amerického turné s Wings, vyprodukoval o jedenáct let později film Give My Regards To Broad Street - poté, co ztroskotal projekt filmu na motivy alba Tug OfWar (za asistence Toma Stopparda), vymyslel si kvazidokument, který měl zobrazit jeden den odehrávající se v Mistrově mozku. Není se čemu divit, že když po jeho odvysílání došlo na jednotný odstřel, objevily se mezi recenzemi výroky typu: "Doufejme, že tomu tak není, protože mozek tak prázdný jako ten, který stvořil Broad Street, by bylo možné pronajímat jako tenisový kurt." McCartneyho chabá obrana ve stylu Hlas lidu, hlas boží se zhroutila poté, co byl film po dvou týdnech promítání ve Státech stažen z oběhu a výsledná ztráta činila devět miliónů dolarů. U nás film k vidění nebyl, zato je zde k dostání stejnojmenný soundtrack s výtečnými původními písničkami a zajímavými verzemi beatlesovské klasiky.
Jak již bylo řečeno, McCartney není zrovna z těch, kteří si nechávají korigovat vlastní umělecké vize, a jeho potřeba mít hlavní slovo je značná. V terénu, ve kterém není zrovna doma, to může působit kontraproduktivně. Bylo pak věru symbolické, že další počin ze světa stříbrného plátna, poctivý, i z našich kin známý dokument z turné 1989-90 s názvem Get Back svěřil osvědčenému Richardu Lesterovi; jistě račte znát z Perného dne. V případě kresleného filmu Daumier's Law se dokonce omezil jen na skládání hudby a produkci.
Stejně jako v případě filmu se počátky jeho záliby ve výtvarném umění datují do dob Beatles (zejména nákup Magrittových obrazů těsně před výtvarníkovým umístěním na malířském panteonu je považován za jeden z McCartneyho nejprozíravějších obchodních tahů). Malovat ovšem začal až na konci sedmdesátých let, pod vlivem setkání s Willem de Kooningem. "Můžete říci, že mi jen imponuje jeho sláva, ale on mě opravdu ovlivnil. Po návštěvě u něho jsem byl pokaždé tak vyhecovaný, že jsem šel okamžitě do obchodu s malířskými potřebami Golden Eagle, kde nakupuje i on, a koupil jsem si velké plátno," řekl o tom později. Dlouhá léta se s výsledky své malířské vášně světu nesvěřoval: "Vždycky jsem se výstavám vyhýbal, protože jsem nechtěl skončit se syndromem Tonyho Curtise, herce, který se stal malířem." Až v loňském roce uskutečnil v německém Siegenu první výstavu svých olejomaleb.
Na počátku devadesátých let vstoupil McCartney i na kolbiště vážné hudby. Liverpoolské oratorium, v premiéře uvedené v Liverpoolské anglikánské katedrále 28. 6. 1991 (když mu bylo jedenáct, přihlásil se na konkurs do jejího sboru, ale neuspěl), provedené tamní královskou filharmonií, mohlo působit jako překvapivý krok člověka, u kterého šestiminutová stopáž písničky působila jako něco velmi neobvyklého. Ve skutečnosti bylo oratorium výsledkem tříleté spolupráce s americkým skladatelem vážné hudby Carlem Davisem. Co zdroj, to jiná reference o ohlasu skladby, kterou svým angažmá podepřela taková jména, jako sopranistka Kiri Te Kanawa. McCartneyho důkladný, občas nekritický životopisec Barry Miles hovořil o tom, kterak "liverpoolští byznysmeni v nejlepších oblecích lezli na židle a hulákali nadšením" Benson hovoří o zmatené a zdrženlivé reakci, přinejmenším do okamžiku, než autor oratoria vstoupil při děkovačce na pódium. Po krátké pauze se v roce 1998 ke klasické hudbě vrátil kusem Standing Stone. Tehdy už veřejnost dávno znala klavírní preludium A Leaf, které tvoří součást poslední kolekce suvenýrů z tohoto blízkého i vzdáleného světa - Working Classical. McCartney svůj List představil před zraky prince Charlese na benefičním koncertu pro Královskou hudební akademii v březnu 1996. Na oplátku byl jmenován jejím čestným členem.
Již zmíněný Barry Miles se dohaduje, že přijetí do řad Akademie bylo svého druhu přezkoumáním způsobilosti k přijetí mezi Vyvolené. Jak už víme, Paul McCartney nebyl shledán lehkým, a i když si onoho 11, března 1997 zapomněl k významnému aktu v Buckinghamském paláci pozvánku, od toho dne mluvíme o Siru Paulu McCartneym.
VĚNEC PRO LINDU
Rok sedmadevadesátý se jeví pro McCartneyho opojným. Na co sáhne, to mu vychází. Krátce (je to všechno jenom náhoda?) po ozdobení jména predikátem Sir vydává album Flaming Pie, kolekci písniček tak svěžích, že šéfové britpopových skupin, které předešlé tři roky vévodily britským žebříčkům, museli propadat pocitům marnosti (hudební měsíčník Q jej vyhlásil skladatelem roku). Při té příležitosti připojil k sérii dosažených rekordů další, když jej při internetovém chatu, pořádaném hudebním kanálem VH-1, oslovily za půldruhé hodiny cca tři milióny příznivců. Z umělecké školy Liverpool Institute Of Performing Arts, kterou se zabýval od konce osmdesátých let, byli vyřazeni první absolventi. A když toho roku McCartney "setrval v krátkém srdečném rozhovoru" s premiérem Blairem, vedla se údajně řeč o tom, zda by nemohl Institut posloužit jako vzorový model pro anglické vyšší vzdělávání. Na konci roku byl McCartney časopisem Billboard označen za nejbohatšího populárního hudebníka světa; zdaleka nikoli jen skrze vlastní písničky. Když se rozhlížel, do čeho by své peníze investoval, poradil mu jeho tchán Lee Eastman vložit je do "něčeho, co důvěrně zná". Počínaje právy na písně Buddyho Hollyho postavil katalog, v němž nechybí takové položky, jako muzikály Klec bláznů, Pomáda či Chorus Line. A jen tak mimochodem: jste-li natolik načichlí Západem a zpíváte-li svému blízkému k narozeninám Happy Birthday, mějte na paměti, že práva vlastní právě Sir Paul.
Smrt Lady Lindy McCartneyové 17. 4. 1998 nemohla řetěz úspěchů a šťastných událostí rozseknout symboličtěji. Devětadvacet let trvající manželství proslulo - na poměry v rock'n'rollovém Babylónu panující ­ neskutečnou pevností a trvanlivostí. Navíc Linda sehrála v Paulově životě podstatně významnější roli než jen jako osoba, která změnila bývalého význačného plavajzníka rockového polosvěta na usazeného otce od dětí. McCartneyho angažmá v řadě ekologických aktivit, které zvláště v posledních letech jejich společného života zesílilo, je právě její zásluha.
Jako by se z utržené rány chtěl vyléčit zdvojnásobeným pracovním zápalem. Systematicky budoval zesnulé manželce pomník kovu trvalejší: album jejích písní, stejnojmenný animovaný film Wide Prairie a podíl na vydání její vegetariánské kuchařky mu zabraly zbytek osmadevadesátého roku. Když letos na podzim uspořádal v New Yorku vzpomínkovou akci A Garland For Linda, byl to jen další článek bohatého řetězce. Loni na podzim vydal svěží rock'n'rollové album Run Devil Run, a když s písničkami z něj vystoupil v listopadu 1999 v replice památného liverpoolského Cavern Clubu, hovořila BBC už pokolikáté o "návratu beatlemánie". Aby neztratil kontakt s lidmi o dvě až tři hudební generace mladšími, ukul s velšskou skupinou Super Furry Animals podivný útvar nazvaný Liverpool Sound Collage, do kterého jen tak mimochodem zamíchal několik útržků hudby, kterou v druhé půli šedesátých let vytvořil - a nepoužil - pro Beatles. Nicméně momentálně jej, zdá se, zajímá o něco více než hudba "osudová přitažlivost" s dvaatřicetiletou invalidní modelkou Heather Millsovou, která zaměstnávala pracovníky bulvárních periodik po většinu letošního roku.
Sama řeč čísel a faktů jasně ukazuje, že brázdu, kterou Paul McCartney po rozpadu Beatles v lánech populární hudby vyoral, nelze zahladit: z alb, která ať už s Wings, nebo sám vydal, nedosáhlo platinových, z toho album McCartney dvojnásobně a Band On The Run trojnásobně; šestnáct singlů ve zlatě. A to se nebavíme o Beatles. Přesto přese všechno budeme mít pořád tu čest s člověkem, který vám bude tvrdit, že ho občas napadne: "Já jsem Paul McCartney, to je tedy totální úlet! Už jen ta slova, vždyť to zní jako naprostá statutu zlaté desky pouze odvarové Press To Play. Sedm z nich je zlatých a třináct báchorka. Ale pochopitelně na to nechcete moc myslet, protože vás to odvádí od práce."

Paulieho 1. koncert v Praze 2004

10. července 2008 v 11:40 | Millie McCartney |  ♥°<°PAUL°>°♥
tohle je první Paulův koncert v Praze 2004(v té době jsem ani nevěděla,že Beatles existovali)škoda.. tak ráda bych ho slyšela... :)

Paulieho hlášky

9. července 2008 v 14:25 | Millie McCartney |  ♥°<°PAUL°>°♥
"Když o něčem píšu, do půlky nikdy nevím, o čem to bude,"
"Domnívám se,že si lidé myslí,že jsem milý."
" Včera za mnou přišel po koncertu jeden člověk a požádal mě o autogram."
Paul McCartney začátkem 80.let v programu SUPER NIGHT ROCK´N´ROLL,který v množstvích dokumentárních snímků i "živých" vystoupení televizně zpracoval vývoj moderní,populární hudby,prohlásil "POPULÁRNÍ HUDBA JE KLASICKÁ HUDBA SOUČASTNOSTI.je to slovo dopranice,ale proč né???"

Paul McCartney

5. července 2008 v 18:40 | Millie McCartney |  ♥°<°SOLO PHOTOS°>°♥
blázen :D

PAULIN V PLAVKÁCH

3. července 2008 v 14:10 | Millie McCartney |  ♥°<°SOLO PHOTOS°>°♥
Bože drž mě nebo ho sežeru i s tim monitorem.. proč.. proč.. proč jsem s ním nemohla být... prosč jsem se musela narodit až v téhle době.. PRÓČ!!!

Paul a Linda McCartney

3. července 2008 v 14:07 | Millie McCartney |  ♥°<°SOLO PHOTOS°>°♥